Podrobnosti

Počátky zástavby na místě dnešního zámku v Mnichově Hradišti jsou spojeny s kolonizační činností významného cisterciáckého kláštera v nedalekém Hradišti nad Jizerou, založeného roku 1145 z mateřince v západočeských Plasech. Osada Rybitví vysazená hradišťským klášterem, se nacházela na terénní hraně východně od dnešního zámku a zbytky zdiva jejího farního kostelíka Nanebevzetí Panny Marie byly nalezeny v místech dnešního pomníku Václava Budovce z Budova v zámeckém parku. Jihovýchodně od Rybitví vzniklo ve 13. století městečko Hradiště, označované později Jako Mnichovo.

Hned na počátku husitských válek byl 30. dubna 1420 vypálen klášter v Hradišti nad Jizerou husity, táhnoucími na pomoc Praze. Již nikdy nebyl obnoven a jeho majetek byl rozchvácen sousední šlechtou. Mnichova Hradiště a okolí se zprvu zmocnil katolický pán Jan z Vartenberka, ve čtvrtém desetiletí získal tyto statky někdejší husitský hejtman Jan Čapek ze Sán. Jako zástavní statek měnilo mnichovohradišťské panství poměrně často majitele a nevzniklo zde žádné výstavné panské sídlo. Zprávy ze starší literatury, mluvící o pozdně gotické tvrzi, jsou pravděpodobně mylné. Ještě roku 1555 sídlil Jaroslav z Kolovrat v pouhém panském domě ve městě Hradišti. O rok později drželi panství Jiřík z Labouně a Jindřich Žibřid z Velechova, z nichž každý sídlil ve vlastním domě ve městě Hradišti. Vdova po Žibřidově synu Adamovi, Krescencie z Habartic, odkázala roku 1582 panství Hradiště svému druhému manželovi Kryštofovi Budovcovi z Budova, který dlouho a významně působil v diplomatických službách habsburského rodu, především v letech vlády Maxmiliána II. Jeho synovec, Václav Budovec z Budova, který převzal panství v roce 1602 a rozšířil ho koupí sousedního statku Zásadka, byl významnou postavou našich předbělohorských dějin. V létech stavovského povstání byl jedním z direktorů království a svou účast zaplatil životem při staroměstské exekuci 21. června 1621. Ještě v testamentu Kryštofa Budovce z Budova není na panství zmiňována žádná tvrz nebo zámek. Je tedy zřejmé, že vznik renesančního zámku v místech dnešního zámeckého areálu byl až dílem Václava Budovce. Jasnou vnější stopou jeho existence v dnešní barokní stavbě je pamětní deska z červeného mramoru s aliančními znaky Václava Budovce a jeho manželky Anny z Vartenberka, datovaná 1606. Hloubkový průzkum zámku prokázal existenci zdí a kleneb renesančního zámku nejen v rozsahu západního, ale i západní poloviny jižního, hlavního křídla dnešní zámecké budovy. Je zřejmé, že renesanční stavba byla jednopatrová s obytným podkrovím pro služebnictvo a souvislou řadou štítů nad korunní římsou. Jižní křídlo renesanční budovy sahalo do poloviny dnešního hlavního křídla zámku a jeho silná, východní obvodová zeď je dodnes částečně zachována v přízemí i prvním patře. Na severní, dvorní fasádě mělo toto křídlo zřejmě arkády, jak dokládá mladší zpráva z roku 1676 o zazdění tří „pavláček“ na zámku. Rozbor stavby naznačil, že i dvoukřídlá renesanční budova vznikla ve dvou stavebních etapách, jak dokládá relativně samostatný rozvrh křídel a nepravidelnosti na jejich stylu. Pod západním křídlem jsou zachovány rozsáhlé renesanční sklepy, jejich spodní patro je vylámáno ve skále. V přízemí zámku jsou především v západním křídle zachovány rozsáhlé renesanční klenby a několik velmi kvalitně provedených pozdně renesančních bosovaných portálů. Dvoukřídlá budova vlastního zámku, typu běžného pro menší šlechtická sídla té doby, měla rozsáhlé hospodářské zázemí, tvořené dvorem, vinopalnou a pivovarem se sladovnou „pod zámkem“ i ovocnou zahradou „za mostem“.

V roce 1623 koupil konfiskované panství se zámkem Albrecht Eusebius z Valdštejna, budoucí generalissimus císařských vojsk a vévoda frýdlantský. Již roku 1627 je prodal svému bratranci Maxmiliánovi z Valdštejna, který svůj majetek udržel i po pádu a zavraždění mocného příbuzného na počátku roku 1634. Mnichovohradišťské panství rozšířil získáním řady okolních panství a statků, a vytvořil tak velké severočeské dominium, které bylo základnou ekonomické síly valdštejnského rodu na další tři století a jehož přirozeným centrem se stalo právě Mnichovo Hradiště. Události třicetileté války a několikeré obsazení severních Čech švédskými vojsky patrně vyloučily větší stavební činnost na zámku v Hradišti až do poloviny 17. století. V této době nebyl zámek zřejmě nijak významněji poškozen, avšak o několik let později zámek vyhořel neopatrností služebnictva. Přesný rozsah požáru není sice znám, ale v přízemí jižního křídla, v místech kuchyně a sousedních prostorů je patrná větší raně barokní oprava, předcházející velkou přestavbu z konce 17. století.

V roce 1675 prodal Karel Ferdinand z Valdštejna panství Mnichovo Hradiště „se zámkem a městem“ svému synovci Arnoštovi Josefovi z Valdštejna, v jehož následnosti se majetek udržel až do poloviny našeho století. Díky tomu můžeme velmi podrobně sledovat další osudy zámecké stavby v pramenech ústřední správy valdštejnských statků. Až do sklonku 17. století probíhaly pouze drobnější opravy, neboť vrchnost sídlila na hradě v nedalekých Zvířeticích. Popis zámku v inventáři panství z téhož roku zaznamenává v budově celkem 28 místností, z nichž 15 bylo v přízemí a 13 v patře. Tento rozsah odpovídá západní polovině dnešní zámecké stavby.

Počátek vrcholně barokní výstavby v zámeckém areálu v Mnichově Hradišti byl motivován zejména náboženskými potřebami. Arnošt Josef z Valdštejna se rozhodl založit v Hradišti kapucínský klášter. Jeho záměr byl schválen na řadové kapitule roku 1687 a bylo rozhodnuto o zřízení dvanáctičlenného konventu. Staveniště kláštera bylo příštího roku vymezeno severně od zámecké zahrady, na samém okraji města, jak odpovídalo kapucínským řádovým pravidlům. Samotná stavba kostela a kláštera započala 22. července 1690 za vedení řádového stavitele P. Jiřího z Mnichova, který se při dokončování kláštera na staveništi smrtelně zranil a v prosinci roku 1720 zemřel. V Mnichově Hradišti realizoval P. Jiří typickou jednoduchou kapucínskou architekturu, strohou a nezdobnou, přísně funkčně pojatou. Koncipována i provedena byla přesně v duchu řádových pravidel, stanovených již při založení řehole reformou františkánského řádu v roce 1525, platných pro celou Evropu a dodržovaných zcela beze změn. Záměrná chudoba a jednoduchost řádových staveb jim dávala až neslohový charakter. Jednoduchost výtvarné koncepce řádové architektury souvisela zcela promyšleně s tím, že těžištěm působnosti řádu bylo kazatelství a šíření Evangelia slovem a příkladným chudobným životem mnichů. Mnichovohradišťský kostel Tří svatých králů je téměř příkladnou kapucínskou stavbou. Je to valeně klenuté jednolodí bez kruchty, s nehlubokým pravoúhlým kněžištěm, kde za hlavním oltářem navazuje prostor mnišského chóru. Na pravé straně se k lodi přimyká samostatná kaple Panny Marie, zřízená rovněž dle řádových zvyklostí. Na prostor mnišského chóru pak navazují chodby klášterní budovy, jejíž řešení je ještě architektonicky skromnější. Jednoduchá stavba chrámu byla od roku 1693 poměrně náročně umělecky vybavována za přispění zakladatele kláštera, který věnoval i loretánskou sochu Panny Marie. Nejpozoruhodnějšími díly byly obrazy oltářů, které vytvořil tehdy v Praze činný a ve službách biskupa Jana Bedřicha z Valdštejna působící vynikající malíř Jan Kryštof Liška před rokem 1699. Jeho díly jsou obrazy Klanění Tří králů, sv. František a sv. Antonín. Hodnotný triptych s obrazy Ukřižovaného Krista s Pannou Marií, sv. Kláry a sv. Františka Serafinského je dílem litoměřického biskupského malíře Františka Světeckého, do kostela byl dodán rovněž roku 1699. Téhož roku byl pak dne 11. října klášterní kostel slavnostně vysvěcen hradeckým biskupem Bohumírem Kapounem, svobodným pánem ze Svojkova, současně byl vysvěcen a uložen i základní kámen stavby.

V době, kdy byl kapucínský klášter již stavebně dokončován, rozběhl se živý stavební ruch i na protější, jižní straně zámeckého areálu. Důvodem této živé aktivity bylo přenesení hlavního valdštejnského sídla do Mnichova Hradiště poté, co byl hrad ve Zvířeticích zcela zničen požárem v roce 1690 a opuštěn. Starý a nevelký mnichovohradišťský zámek nárokům sídla významného rodu přestal vyhovovat svou kapacitou i architektonickým řešením. Rozsáhlé práce jeho stavební proměny jsou dobře dokumentovány původními smlouvami. Z nich je zvláště významná smlouva s pražským architektem Marcantoniem Canevallem ze 4. září 1695.

Stavebně historický průzkum prokázal, že v rozsahu starého zámku byly práce dle smlouvy ze září 1695 přesně provedeny. Přístavba „budovy u hodinové věže“ znamenala zřejmě protažení jižního křídla směrem k východu. Hodinová věž byla míněna na místě dnešní, střední věže hlavního křídla zámku. Zachování všech funkčních zdí a kleneb ve starém zámku znemožnilo vytvoření středního osového nástupu do jižního křídla. Canevalle však vtipně navrhl dva symetrické vstupy po stranách střední věže a na ně v interiéru navázal působivě řešeným dvojitým schodištěm. Přestavba starého zámku a rozšíření jeho jižního křídla byly v hrubé stavbě hotovy již na sklonku roku 1696, kdy byl objekt pokryt šindelovou krytinou a vybavován měděnými žlaby a trychtýři. Po úplném dokončení stavebních prací v polovině roku 1697 byla Canevallemu vyplacena celková částka 2824 zl., dokládající, že proti smlouvě byly některé práce zřejmě provedeny navíc. Současně byl vyplácen pražský štukatér Jan Spazzo a sklenář Jiří Steigerwald, pracující na zámku většinu sezóny 1697, v roce 1698 k nim přibyli ještě žitavský kamnář Gottfried Schumann a kameník Václav Langer z Doks za tesání a osazování oken portálů. Zřejmě na sklonku roku 1697 bylo rozhodnuto o dalším rozšíření hlavní zámecké budovy, vybudování symetrického východního křídla. Zámek tak získal pravidelný podkovovitý půdorys s nádvořím otevřeným do zahrady a dominantou osové věže ve středu hlavního, jižního křídla. Ve druhé etapě výstavby od roku 1698 byly stavby prováděny především místními řemeslníky a dělníky a Canevalle vykonával při díle pouze občasný dozor. Každodenně vedl stavbu místní stavitel Nicollo Reimondi (doloženo v účtech od roku 1700). Vedle stavby východního křídla zámku byly tehdy vybudovány symetrické stavby koníren a bytů služebnictva, vymezující po straně parterovou zahradu, a budova oranžérie, částečně jenom dřevěné konstrukce, situovaná na severní straně zahrady proti zámku. Již roku 1699 bylo kameníkovi Václavu Langerovi z Doks zaplaceno 398 zl. 34 kr. V roce 1700 byl honorován i štukatér Jan Spazzo z Prahy, který nákladně vyzdobil velký sál (pozdější divadlo) a dalších deset pokojů v prvém patře, v roce 1701 pak dalších dvanáct pokojů. V téže době jsou při práci na zámku uváděni další řemeslníci, z nichž pražský hodinář Petr Neumann osazoval velké hodiny na věži a kameník František Santini-Aichel dodal mramorové žlaby a další kamenickou výzdobu náročně komponovaných sálů koníren. Sochy, které zdobily atikové zdi koníren, pocházely z pražské dílny Jana Brokofa.

Roku 1702 ukončil Canevalle své působení v Mnichově Hradišti jako architekt. Hlavní stavby byly již realizovány a celková koncepce zámeckého areálu dotvořena. Dále zde jako stavitel působil Nicollo Reimondi, který již roku 1701 vedl stavbu jízdárny severozápadně od zámku a stavbu nové fary při kostelíku Panny Marie, když musela stará fara ustoupit východnímu křídlu zámecké budovy.

V roce 1703 zlatil malíř Jan Jiří Hertl z Turnova makovice na střechách nového zámku a koníren, duchcovský kameník Martin Sander pracoval v zahradě a zřejmě byl i autorem čtyř plastik lvů pro hlavní zámeckou bránu.

V roce 1704 byla na severní straně parku dokončena tesařem Jiřím Králem a sklenářem Jiřím Steigerwaldem stavba oranžerie a fíkovny, a dále i kolny pro vozy a kočáry.

Teprve v letech 1709–1711 byl zámecký areál dotvořen zajímavým, i když nevelkým architektonickým dílem, totiž salou terrenou ve formě samostatného pavilónku, vsazeného do osy severní strany zahrady, mezi křídla oranžerií. Projektantem saly terreny byl zřejmě Nicollo Reimondi, který byl za její stavbu, navazující úpravu oranžerií, výstavbu domku zahradníka a obydlí zámeckého vrátného honorován roku 1711 celkovou částkou 1209 zl. 10 kr. V létě 1711 vyzdobil klenbu hlavního sálu saly terreny pražský malíř Eliáš Zobel freskou s výjevem z valdštejnské rodové legendy „Jindřich z Valdštejna představuje králi Přemyslu Otakarovi II. svých 24 synů“. Kompozice byla provedena dle Wussinovy rytiny ze spisu Amphithetrum gloriae, vydaného 1661, jíž opět byla předlohou návrhová kresba Karla Škréty. Shodné předlohy užil i o necelé desetiletí později Václav Vavřinec Reiner, když vytvářel fresku téhož námětu pro strop hlavního sálu zámku v Duchcově.

Velká morová epidemie v roce 1713 se valdštejnským panstvím vyhnula díky přímluvě sv. Anny, uctívané v Mnichově Hradiště, jak bylo všeobecně přijímáno. Hrabě František Josef z Valdštejna dal světici vybudovat sochu před klášterním kostelem a založil nadaci na procesní bohoslužby ke sv. Anně. Po jeho smrti se hraběnka Marie Markéta, rozená Černínová z Chudenic, rozhodla manželovu nadaci rozšířit a posléze vybudovat sv. Anně samostatnou velkou kapli, propojenou s klášterním kostelem, neboť množství poutníků zdaleka přesahovalo prostorové možnosti chrámu. Inspirátorem jejího rozhodnutí byl snad P. Jan Maria Kutnohorský, vynikající kazatel a hraběnčin zpovědník. Kaple sv. Anny měla být svěřena do správy kapucínského kláštera, avšak zároveň měla být provedena tak nádherně a nákladně, aby vyjadřovala úctu k mocné svaté patronce i zanícenou zbožnost hraběnky Valdštejnové. Stavba kaple započala roku 1723, slavnost posvěcení základního kamene proběhla dne 12. Května 1723. Na sklonku léta následujícího roku byla stavba již dokončena.

Pamětní zápis, nalezený roku 1955 při opravě v makovici sanktusové věže kaple a sepsaný již 7. června 1724 panským písařem Václavem Wagnerem, vyjmenovává řemeslníky podílející se na stavbě. Dokládá, že autorem stavby byl kapucín P. Jiří Vyškovský, polírem byl Mates Dlouhý z Mnichova Hradiště, tesařské práce provedl Jan Kroischer z Veselí, klempířské Jan Jiří Bleiweis, malířské již známý turnovský umělec Jan Jiří Hertl. Ten vytvořil nejenom oltářní obrazy do kaple, ale zároveň štafíroval a zlatil její výzdobu a výbavu. Průčelí kaple bylo osazeno plastikami sv. Kláry, sv. Františka z Assisi, sv. Jana Křtitele, Archanděla Michaela, sv. Jana Evangelisty, sv. Antonína Paduánského a sv. Markéty, které v roce 1724 vytvořili sochaři Martin Jelínek a Josef Jelínek.

V září 1724 byla horní patra hlavní zámecké budovy poškozena požárem. Poměrně rozsáhlou opravu navrhl a provedl pražský architekt Jakub Halířek, jehož dílem je dochovaná kompozice horních pater hlavní hodinové věže i koutových věžic dvora. Náročná obnova interiérů se protáhla až do doby kolem 1730 a zvláště hodnotně byly provedeny prostor malé kaple, zlatý kabinet a „lovecký“ a „neapolský“ pokoj v prvním patře západního křídla zámku. Autoři těchto úprav bohužel nejsou známi, víme pouze, že se na štukatérských pracích podílel významný litoměřický sochař Matěj Tollinger, jehož dílem jsou i postavy atlantů po stranách hlavních portálů z nádvoří. Ty však byly hrubě poškozeny při osazování dřevěných přístřešků nad portály v 19. století.

Vrcholně barokní podoba zámku v Mnichově Hradišti je Významným dílem doby kolem roku 1700, jak svým architektonickým provedením, tak celkovou urbanistickou koncepcí. Hlavní budova je jedním z prvních děl naší zámecké architektury, které opustilo schéma uzavřeného, blokového objemu a přiklání se k objemově i obrysově pro členěné a dle symetrály gradované kompozici. Přestavbou a rozšířením starší renesanční stavby i působivým prokomponováním celku v duchu nástupu vrcholného baroka zde Marcantonio Canevalle podal velmi suverénní a vývojově významný umělecký výkon. Co do vývojového postavení koncepce mnichovohradišťského zámku v naší architektuře před rokem 1700 lze toto dílo srovnat jedině se současnou pozoruhodnou realizací lobkovického zámku Jezeří, vzniklé patrně dle projektu Giovanni Pietra Tencally. Oba tito původem italští architekti sehráli významnou uměleckou roli v církevní i světské architektuře na rozhraní raného a vrcholného baroka v Čechách a na Moravě. Zámek v Hradišti a Jezeří spojuje několik příznačných rysů: prostorové otevření čestným dvorem, gradování obrysu několika odstupněnými vertikálními dominantami, vynalézavý a přitom atypický systém nástupu a schodiště a v neposlední řadě i bohatý, plošně reliéfní rozvrh fasád s částečně iluzívně malovanými prvky, na Jezeří překrytý pozdější úpravou průčelí (po roce 1713). Základní rysy architektury zámku v Mnichově Hradišti ji řadí do typologické následnosti šternberského zámku v Tróji u Prahy, díla základního vývojového významu pro naší světskou barokní architekturu. Jean Baptiste Mathey  jím v našem prostředí již kolem 1680 představil základní principy římské vilové architektury klasicky elegantního směru vrcholného baroka, jak ho prosazoval Carlo Rainaldi a okruh jeho následovníků. Jistá návaznost řešení zámku v Mnichově Hradišti na rozvrh šternberského zámku v Tróji vedla část starší literatury k přesvědčení o Matheyově autorství obou staveb. Písemné prameny však jednoznačně dokládají autorství Marcantonia Canevalleho, architekta, který v krátkém období kolem 1700 patřil k nejprogresivnějším tvůrcům v Praze a Čechách.

Nepochybně italskými předlohami byla ovlivněna kompozice parterové zahrady, navazující na čestný dvůr zámku a vymezená jasným architektonickým rámcem bočních zámeckých staveb. Pointou tohoto prostoru je pavilon saly terreny, situovaný na hlavní ose protějškově vůči zámecké budově. Jeho projektant Nicollo Reimondi se inspiroval kompozičními sestavami letohrádků a pavilónů soudobé vídeňské produkce, jejíž předlohy zprostředkoval do našeho prostředí především Giovanni Battista Alliprandi, působící v nedalekých Kosmonosích kolem roku 1700. Při veškeré jednoduchosti je mnichovohradišťská sala terrena velmi hodnotnou architekturou a působivou dominantou. Zcela zvláštní ladění má pak poutní kaple sv. Anny při kapucínském klášterním kostele, navržená a provedená kapucínským mnichem P. Janem Vyškovským. Tento schopný stavební praktik, věnující se celý život nejjednodušší kapucínské řádové architektuře, zde byl postaven před úkol vytvořit dekorativní a bohatou stavbu. Popustil tedy uzdu své fantazii, v kresebně cítěných kompozicích kombinoval architektonické tvary nejrůznějšího slohového původu v překvapivých, často až lehce bizarních kompozičních vztazích a s poutavým malebným výsledkem. Nepochybně právě neobvyklost invence svedla část odborné literatury, přisuzující omylem kapli Janu Blažeji Santinimu. Archivní zprávy a detailní analýza architektury však potvrzují Vyškovského autorství zcela jednoznačně. Jako umělecký a urbanistický celek pozoruhodného rozsahu slohových poloh a výtvarné působivosti, byl zámecký a klášterní areál v Mnichově Hradišti podstatně dotvořen již svou vrcholně barokní výstavbou, končící kolem roku 1730. Další změny byly pouze lokálního charakteru. V prostorách vlastního zámku byly kolem roku 1750 rokokově upraveny některé místnosti (malá obrazárna), na samém rozhraní pozdního rokoka a počátku klasicismu byly nově zařízeny některé reprezentační pokoje s použitím velkých, napevno vsazovaných obrazů místního malíře Jiřího Hislera. Ten vytvořil i kresbu a rytiny, zachycující mnichovohradišťský areál k roku 1789, nezobrazující již kostel Panny Marie východně od zámku. parterovou zahradu zpodobuje v kompozičně rozvolněné podobě se skupinami vzrostlých stromů na hlavních osách a s jednotlivými plastikami, stojícími po obvodech a uprostřed záhonů.

Hislerovy práce již neznají barokní stavby oranžerií a vlastní parterová zahrada je tak propojena s dalším prostorem štěpnice. Jinak je barokní podoba areálu podána v kompletním stavu. V roce 1833 byl monumentální, dvěma patry prostupující vrcholně barokní hlavní sál v jihovýchodním nároží zámku přeměněn na zámecké divadlo, jehož stěny jsou vyzdobeny malovaným, raně klasicistním panelovým dekorem. V 19. století areál doplnily hodnotné klasicistní stavby hlavní brány a kočárovny ve dvoře západně od parterové zahrady. Pavilóny křídel stájí dostaly roku 1821 jednodušší valbové střechy a také byly sneseny jejich atiky se sochařskou výzdobou. Na hlavní zámecké budově došlo téhož roku po menším požáru ke změně konstrukce střech a zděné vikýře byly nahrazeny klasicistními, podstatně menšími a konstrukčně lehčími. Vyzdobily se a upravily i některé reprezentační prostory piana nobile: roku 1865 to byl hudební salón v západním křídle, kde osadili krásný barokní krb s delfíny, převezený z loveckého zámečku Valdštýnsko; 1872 upravena novorenesanční jídelna, kde byl osazen krásný renesanční dřevěný strop, pocházející ze zámku v Dobrovici. Na počátku minulého století (1919–1920) se poměrně necitlivě upravily byty pro zaměstnance v bočních částech křídel koníren, opravy hlavní zámecké budovy (1926–1927) a saly terreny (1941) byly z památkového hlediska již daleko ohleduplnější. V současnosti již delší dobu probíhá postupná stavební rekonstrukce celého zámeckého areálu. Rovněž vrcholně barokní podoba klášterního komplexu nedoznala v 18. století výraznějších změn. Pozoruhodným rokokovým doplňkem se stalo vybavení mnišského chóru za hlavním oltářem krásnými chórovými lavicemi. V roce 1785 byl však klášter na přímou žádost Vincence z Valdštejna zrušen a komunita v Hradišti ponechána pouze do vymření. Po smrti posledního kapucína v roce 1811 koupila klášterní budovu i pozemky vrchnost. Zahrady spojila se zámeckým parkem a užitkovou zahradou, v klášterních budovách se postupně zřizovaly byty pro hraběcí zaměstnance. Posléze v letech 1919–1920 byla dle projektu stavitele Dámece provedena razantní adaptace klášterních budov, která s výjimkou obvodových zdí zcela změnila jižní a západní křídlo. Kostel a kaple sv. Anny však zůstaly beze změn, pouze roku 1933 byl v kapli zřízen náhrobek Albrechta z Valdštejna od sochaře Karla Kolaczka. V současnosti jsou interiéry kostela a kaple sv. Anny užívány jako lapidárium středočeské barokní plastiky. Od roku 1966 zde jsou postupně soustředěny tři desítky hodnotných a zánikem ohrožených kamenných barokních soch. Vedle soch z dílny Matyáše Bernarda Brauna je zvláště pozoruhodný soubor děl kosmonoské sochařské rodiny Jelínků, práce vůdčího umělce období přechodu baroka a klasicismu u nás Františka Ignáce Platzera a některých dalších mistrů. Dnes je již zřejmé, že přemístění ohrožených pískovcových plastik z krajiny do interiéru je jediná účinná cesta jejich záchrany. Z tohoto hlediska je ochranná funkce lapidárií prvotní, v Mnichově Hradišti však vznikla současně znamenitě odborně připravená a poutavá expozice barokního sochařství.