Barok, termín pro kulturu kolem roku 1700, je slovo asi sto let nové. Jeho „světová“ data bývají definována mlhavě, v Čechách pak asi 1650-1750. Starší název „alonžový sloh“ - podle kudrnatých paruk - nám napoví více: jakési „synonymum“ Paruka-Baroko totiž naznačuje jistou „nepohodlnost“ životního stylu... Přece však byly momenty, kdy i barokní ufuněný, opocený, zapudrovaný, nalíčený, omašličkovaný a okrajkovaný, mnoha vrstvami teplých látek obalený človíček tuhle všechnu parádu odložil, a oděn županem  (původně „šubanem“, tedy „čubí“- psí kožešinou podšitým pláštěm) a čepečkem na (od paruk asi již olysalou) hlavu, vyzbrojen aristokratickými dudkami, niněrou, flétnou v holi, pošetkami nebo cythárou, vyrazil do přírody. Neb i jen v útulnu pokoje dal „Světu šklebů“ vale! A taková chvíle je nemyslitelná bez Muziky. A protože povaha  Muziky je vždy duchová, je docela jedno, zda jde přitom o žánr duchovní nebo světský; ukazuje nám stále jeden a tentýž směr cesty...

Na naší letošní letní dílně v malebném Pojizeří, v „kulisách“ původně Budovcova renesančního sídla přetaveného muzikálními Valdštejny v barokní residenci, v „Sala Terreně“ zámeckého parku, tedy jaksi „vystrčeni“ ze světa paruk a kravat, se budeme věnovat tichu, barokní hudbě. Budeme zpívat a hrát na dávné nástroje, hledáním vlastní cesty do symboliky zvuků i do okolní bůjné přírody.